Evangelisté
Zdeněk a Lucinka Uhlíkovi


František Liška

Frantisek Liska Jak začít.Letos mi bude 53 let.Moji žijící rodiče jsou křtěni každý v jiné církvi.Ve kterých není podstatné.Dnes se dá říci,že jejich víra je dost mělká.To nemění nic na tom,že jsme s o tři roky mladším bratrem vyrůstali v úplné rodině.Dnes vidím,že to nebylo zas tak málo.Matka vždy byla hodná a kamarádská a žehlila naše průšvihy.Otec byl z jiného těsta.Byl tvrdý,přísný a neodpustil sebemenší prohřešek.Pro ránu nešel nikdy daleko.A obzvláště já jako starší jsem mohl pocítit jeho pádnou ruku.Často jsem měl z něho strach a při návratu z práce jsem mu šel raději z cesty.O to více jsem se těšil na některé víkendy a prázdniny,které jsem mohl trávit u dědy a babičky na Vysočině. Oba byli zbožní katolíci.To sebou neslo pro mne mimo svobody ,bezstarostnosti a her návštěvy pobožností,nočních mší a zvláště pro mne otravných nedělních,dlouhých bohoslužeb.Pro kluka s nepokojnou krví to bylo mnohdy jako za trest.Modlit jsem se sice uměl a považoval to za nutné zlo.To mi ,ale nebránilo si čas v kostele strávený všmožně krátit prohlížením obrazů a soch.

 

Tak šel čas a puberťák hledající a objevující svět podléhal všem jeho svodům.Zažil jsem na vlastní kůži šikanu a to hlavně psychickou.Jako přirozenou obranu jsem hledal v asijských bojových uměních a koketoval s šintoismem i budhismem.Falešně jsem si myslel,že toto je moje záchrana. Naivně jsem věřil,že toto mi pomůže přežít v tomto tvrdém a nelítostném světě.Roky letěly.Přežil jsem základní vojenskou službu.Život byl jako na houpačce.Nic jsem neřešil.Docela se mi dařilo a tak jsem pálil svíčku života z obou konců.Koketoval s „trávou",divoké pitky s kamarády z mokré čtvrti třeba až do rána.Měl jsem spoustu zálib a koníčků.Ale čím více jsem si užíval nezřízeného života,tím více jsem byl prázdný. Oženil jsem se a prvních sedum let se nám nedařilo založit rodinu.Bylo to těžké,rodinné krize,vztek,pláč.V té době jsem navštívil po naléhání mého bratra kázání australského kazatele S.Rydera v Hradci Králové.Ta atmosféra a nadšení mne štvala ale i fascinovala zároveň.Cítil jsem se jako vetřelec.Nemám totiž rád žádné hurá akce a ten styl byl cizí pro mou povahu.Nebyl jsem připraven.Ale stal se zázrak,narodila se nám zdravá dcerka a za čtyři roky další.Bral jsem to jako velkou milost.Ale svůj soukromý život jsem moc nezměnil.Hledal jsem něco...Snažil jsem se to najít v adrenalinu.Absolvoval jsem parašutistický výcvik,samostatné seskoky,zoceloval se.Plavil se ve středomoří na historické plachetnici,lezl v ráhnoví.Ale pořád jsem se cítil jako ta třtina ve větru.Přirovnání ode zdi ke zdi by bylo asi nejvýstižnější.Neměl jsem právo se cítit nespokojený.Ale vnitřně jsem byl prázdný a vyprahlý.Nic mne netěšilo a občas jsem přemýšlel vše skončit.Nevím kde jsem sebral tu sílu.Vzepjal jsem se a začal hledat .V myšlenkách se vrátil ke kořenům,ke svým vzorům-babičce a dědovi.Vedli přece sice skromný,ale šťastný život. Jejich láska a citlivost mi byla vzorem.Začal jsem pociťovat neklid a touhu dát životu řád a ukotvit se.Zřejmě to bylo Boží vnuknutí a pomoc tonoucímu se.Ten pocit se nedá popsat slovy.Ta touha pozvat Ježíše do svého srdce.Hledal jsem jak dosáhnout křtu.Obracel se na různé církve.Vše mi ale připadalo jako kupčení něco za něco.Svěřil jsem se bratrovi.

Ten mi pomohl a zprostředkoval setkání s kazatelem Zdenkem Uhlíkem.Nic jsem si od setkání nesliboval a byl trochu ostražitý v očekávání.Po prvním pohledu,stisku ruky a slovu vše začalo připomínat sen.Dodávat,že den před setkáním jsem náhle dostal vysokou teplotu a zimnice mnou lomcovala až do příjezdu k Zdenkovi. mi připadá až moc jako fabulace a autorova licence,ale je to opravdu tak.Takové protivenství jsem opravdu nečekal.Ale tam kde je Boží moc nemá zlo žádnou šanci.A já tu moc cítil a ten den přijal Ježíše jako svého spasitele.Fantastická kulisa lomu u hradu Rábí pak jen podtrhla atmosféru mého přijatého křtu.A zázraky se děly dál.Jako padesátník jsem se stejně cítil jako právě narozené děcko.Ten den ke mně sestoupil i duch svatý a já vím,že už nikdy nebudu sám.Mou oporou mi buď tato milost.Jsem zachráněn.Ten zážitek se nedá popsat slovy.

Na závěr mého svědectví chci dodat,že přeji každému potkat tak požehnaný pár jako manžele Uhlíkovy.Za pomoc na pouti k Ježíši jim tímto děkuji a žehnám.Omlouvám se,nejsem spisovatel.

František Liška
Vysočina

2022 © Copyright | Všechna práva vyhrazena | Tvorba: GLIPS | Login | Administrace |